neděle 30. března 2014

Rozhovor: Albert Salický

Albert Salický, český fotograf žijící v Rakousku, od 1. dubna vystavuje u nás v galerii Polagraph svoje polaroidové akty. Právě při té příležitosti jsme s ním udělali krátký rozhovor o tom, jak a proč s Polaroidem pracuje.

Vaše snímky zobrazují hlavně detaily lidského těla. Proč je fotíte zrovna Polaroidem?
V dávných dobách, kdy mě bavil Zenit a Fomachrom, jsem Polaroidem pohrdal, připadal mi stejně ujetý jako americké okřídlené limuzíny. Ostatně byl i stejně nedostupný. Když pak ale zvítězil digitál a Polaroid šel do kytek, nevěřil jsem vlastním očím, jak lidi stále fascinuje. Ty malé čtvercové obrázky s bílým rámečkem mají úžasnou image.

Pak jsem v německé televizi náhodou viděl nějakou talkshow, kde byli hoši z Impossible a prý že mají obchod ve Vídni. Tam jsem byl náhodou o týden později, takže jsem neodolal a koupil tam za 12 euro nejlevnější plastovou kameru a balíček filmů.

Dařilo se vám fotit s Polaroidem hned napoprvé, navíc jen s obyčejným plasťákem? Jaké byly první zážitky?
Vůbec ne, bylo to hrozné. Poskládal jsem na balkóně různobarevné věci na hromadu a v plném slunci vyfotil. Dopadlo to příšerně a ten děsivý výsledek jsem připisoval kameře, takže jsem hned začal shánět SX70.

Pak jsem přehazoval kazety mezi oběma foťáky a bylo mi líto, že u toho vždy přijdu o jeden snímek, který z foťáku hned vyjede... tak mne napadlo výměnu udělat potmě a vyjetý snímek do kazety nacpat zpět. Jenže mi nedošlo, že má v tom papírovém rámečku vyvolávací pastu a po vyjetí se rozběhne celý proces. Při druhém vyjetí se tak pasta posunula příliš daleko, papír praskl a chemie mi zaprasila celý foťák. No, strávil jsem nad tím celý den s párátky, kousky vaty a vodou po holení. A hodinářskou lupou v oku.


Takže za vašimi snímky stojí hromada experimentování. Kdy tedy přišel zlom a začalo vás to focení bavit?
Ono totiž bylo hrozně obtížné zjistit, jak vlastně SX-70 pracuje. Začal jsem fotit zároveň stejnou scénu digitální zrcadlovkou a hledal, co Polaroid snese, kolik toho ovlivní korekční kolečko, jak materiál stráví barvy a podobně. Bylo to sakra drahé experimentování, ale nakonec jsem se naučil ten systém přechytračit. Je to k popukání, když musíte naprosto blbuvzdornou automatiku šidit filtry, fóliemi nebo dokonce barevnými světly. Ale možná právě to mě bavilo, ta výzva, že z toho přece jen něco musím dostat.

Vznikly nakonec desítky fotek. Měl jste představu, co s nimi uděláte?
Bylo mi jasné, že samotná fotka nemá význam, a tak jsem začal snímky různě kombinovat. Chtěl jsem tomu dodat něco navíc. Vymyslel jsem si teda tyhle kombinace, které mě pak vrhly do děsivého tlaku a nákladů. Nicméně v Impossible se to líbilo a tak jsem u nich v lednu mohl uspořádat výstavu. Mezitím jsem dodělal další fotky, takže toho teď bude o něco víc.

Mimochodem, na rozdíl od klasické fotografie je zde každý panel nereprodukovatelným originálem, protože i kdybych chtěl cvaknout všechno dvakrát, stejně se ty snímky budou lišit. I v tom je kouzlo Polaroidu.

Jak jste si vybral zrovna téma netradičně pojatého aktu?
Fotím ženy už asi patnáct let, přičemž mě vždy zajímaly víc než fotografie samotná... Moje snímky mají hodně dokumentární charakter. Nechci být příliš konkrétní, ale například v souboru "Kdo je kdo" je rozptyl stáří téměř 50 let. Tvrdím, že věk nemá s krásou co dělat.

Hledáte tedy tu krásu právě v detailu?
Abych vystavoval klasické akty, musel bych fotit placené modelky, a to mě nebaví, na mých snímcích není jediná profesionálka. Ale polaroidy už svojí podstatou opravňují focení detailů, což například u historických aut bytostně nesnáším, ale u žen je to docela zábavné. Takže jsem rozžhavil telefon, utratil spoustu peněz za nájem studia, najezdil a hlavně naběhal kilometry v přírodě a dal dohromady tuhle kolekci. Kdo je kdo? Věřte, že většina z nich nakonec ani nepozná samu sebe.


Ve Vídni jste vystavoval i zvětšeniny.
Navrhli mi to pořadatelé. Říkal jsem si, že jsou Polaroidy už tak dost neostré, tak k čemu je ještě zvětšovat... ale byl jsem pak sám překvapen, jak je to zajímavé. Takové fotky mají naprosto zvláštní charakter a chtěl bych jich v budoucnu udělat víc.

Budete se držet Polaroidových aktů i nadále, nebo se chystáte experimentovat s dalšími žánry nebo technikami?
Já především fotím a píšu do Motor Journalu o historických autech a motorkách. Jenže tam mají moje fotky charakter dokumentace k článkům a zatím nepřišel záblesk osvícení, jak i z tohoto tématu udělat zajímavé Polaroidy.

Ale jinak mám různé praštěné nápady, například bych rád Polaroidem nafotil komiks, v němž budou lidé na fotkách mluvit v bublinách, které budou sami držet před pusou. Chtěl bych taky udělat velkou sérii létajících talířů nad známými lokalitami, ovšem k tomu musím vyrobit ty ufouny a pak doufat, že rybářský vlasec, na kterém mi je bude někdo houpat, na Polaroidu nebude vidět...

A zase, dříve fotograf použil Polaroid než cvakl středoformátem, zatímco tady budu digitálem zkoumat, jak musí jít světlo, aby vlasec nebyl vidět, než cvaknu Polaroid. Spirálový vývoj, Marx by měl radost.     

Výstava Albert Salického v Polagraphu začíná 1. dubna 2014.
Vernisáž od 18.00, Husinecká 14, Praha 3.
Více info: FB nebo Polagraph.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat